Všude samý billboard, všude samé lákadlo
Projděte se v předvolebním období po jakémkoliv českém městě a budete mít pocit, že jste se omylem ocitli na veletrhu zázračných produktů. "Nižší daně!" "Vyšší důchody!" "Konec korupce!" Kdyby totéž sliboval výrobce pracího prášku – že vypere i karmu, odstraní dluhy a zároveň umyje nádobí – ČOI by mu byla doslova za dveřmi s kladívkem na pokuty. Politik si ale klidně na billboard napíše, že "s ním bude líp", nedodá žádné složení, žádný návod k použití a žádnou záruční lhůtu, a ještě mu to zaplatíme z našich daní přes příspěvek na volební kampaň.
Zásadní rozdíl mezi reklamou na jogurt a reklamou na poslance je ten, že jogurt musí aspoň teoreticky obsahovat to, co je na obalu. Volební program může obsahovat cokoliv, protože nikdo neprověřuje, jestli je to realizovatelné, pravdivé nebo vůbec myšlené vážně.
Není to zajímavé? Slib cokoliv, stát ti to částečně proplatí. Čím líp slíbíš, tím víc vyděláš. Kontrolovat tě nikdo nebude.
Kdyby úřady měřily sliby jako prací prášek: pokuty od ČOI
Zkusme si představit svět, kde Česká obchodní inspekce kontroluje politický marketing. Podle zákona o regulaci reklamy hrozí pokuta až 5 milionů korun, za nekalé obchodní praktiky podle zákona o ochraně spotřebitele dokonce až 50 milionů nebo 4 % z obratu.
Takový slib "Vyřešíme drahé hypotéky a dostupné bydlení" by stranu mohl vyjít draho. Jak by se strana postavila k riziku, že by přišel inspektor ČOI, vytáhnul kalkulačku, porovnal slib s realitou trhu a do protokolu zapsal: „Deklarovaná sleva se nekoná, spotřebitel je uváděn v omyl. Pokuta se uděluje.“
Jak by dopadl slib typu „Konečně pořádek ve státních financích“ od politika, po němž rozpočet připomíná nálet kobylek? Kontrolor by změřil rozdíl mezi slibem a sekáním dluhů a zapsal verdikt z kolonky pro prošlé konzervy: „Zboží neodpovídá deklarovaným vlastnostem, hrozí riziko pro spotřebitele.“ Bez odvolání.
Občanský zákoník a politik, co dluží "bezdůvodné obohacení" celému národu
Klamavá reklama se podle občanského zákoníku řadí mezi nekalou soutěž a škoda z ní vzniklá se má nahradit. Pokud bychom tuto logiku aplikovali na politiku, voliči by mohli žádat vrácení "bezdůvodného obohacení" – tedy všeho, co politik získal díky slibu, který nikdy nesplnil. Křeslo v Poslanecké sněmovně, plat, benefity, fotografie na titulce časopisu po boku premiéra – to vše by teoreticky mělo jít k vrácení, pokud základ celé transakce byl postavený na nepravdivém tvrzení.
Zadostiučinění by navíc nemuselo být jen finanční. Klidně by mohlo jít o veřejnou omluvu v hlavním vysílacím čase, kde by dotyčný politik musel nahlas přečíst seznam všech svých nesplněných bodů z programu, ideálně se stejným důrazem a emocí, s jakou je kdysi sliboval. Sledovanost by trhala rekordy a dokumentaristé z National Geographic by konečně měli konkurenci ve filmování vzácných a nepolapitelných druhů – třeba politika přiznávajícího chybu.
Trestní rovina: kolik křesel v Poslanecké sněmovně by zůstalo prázdných
Trestní zákoník mluví jasně – pokud klamání způsobí škodu od 10 000 korun, hrozí pachateli odnětí svobody až na osm let. Jakmile si uvědomíme, že nesplněné sliby o investicích do infrastruktury, zdravotnictví nebo bydlení dokážou v souhrnu "stát" ušlé příležitosti v řádu miliard, musíme se vážně ptát: kolik poslaneckých křesel by po spravedlivém řízení zůstalo prázdných? Odpověď necháme na fantazii čtenáře, ale sněmovní restaurace by si pravděpodobně musela zvyknout na podstatně tišší provoz.
To by ale sotva zajímalo mladou rodinu, která si v maringotce na kraji pole přikládá do kamínek další poleno a na stěně jim pořád visí vystřižený billboard s heslem "Zajistíme dostupné bydlení pro mladé rodiny" – jako suvenýr z doby, kdy ještě věřili, že "dostupné" znamená totéž, co v běžném jazyce, a ne jen v tiskové zprávě. Dítě se ptá, proč bydlí v maringotce a ne v bytě jako ve škole namalovaný dům s komínem, a rodiče si mezi sebou vymění pohled, který by žádný inspektor ČOI nemusel složitě popisovat do protokolu – ten pohled sám o sobě je dostatečný důkaz, že "slibovaná vlastnost výrobku byla v přímém rozporu se skutečnými užitnými parametry".
Brýle, co blokují politické reklamy - jediná naše šance
Toto není návod, koho zavřít – spíš grafické znázornění absurdity, že firma dostane pokutu za přehnaný slogan na jogurtu, zatímco politik za přehnaný slogan na národ nedostane nic než další volební období.
Dodržet politický slib asi není jednoduché. To by však politik měl vědět a podle toho se vyjadřovat. Pokud naplno vykřikuje sliby, o kterých je nepravděpodobné, že je může splnit, a sám to ví, pak i ví, že pravděpodobně lže a je mu to jedno. Forma politického slibu tedy bystrému mozku ukazuje, koho vlastně má cenu vůbec poslouchat a kdo je jen manipulativní lhář od první šance na kontakt s lidmi.
Jenže situace se nejspíš jen tak nezmění a politik za svůj slib zodpovědnost neponese. Naštěstí se rozvíjí technologie, a tak snad brzy budou k dispozici nějaké brýle, které budou umět blokovat reklamy, které vám často lžou do očí a slibují nemožné. Na billboardech pak místo politiků uvidíte koťátka, jak si hraje s kuličkou, a váš život díky tomu bude výrazně lepší.
Možná ne všechny strany slibují nesmysly. Nevím. Když už nějaký billboard čtu, mám z toho pocit, jako bych četl složení laciné nudlové polévky z pytlíku - jen trochu horší.